BUDDHA - doslovně "Procitnuvší" (od slovesného kořene budh- = "procit­nout, pochopit, nabýt vědomí" ap.), vlastním jménem Siddhártha Gótamo­vec (san. Siddhártha Gautama, pál. Siddhattha Gótama), zvaný též "mnich" (z kmene) Šákjů (san. Šákjamuni, pál. Sákijamuni, Sakjamuni, Sakkamu­ni), "ctihodný, vznešený" (Bhagavant) a "tak (vpravdě) dospěvší" (Tathága­ta), zakladatel „buddhismu", žil asi v letech 564/3-484/3 před n. 1., théra­vádská tradice uvádí data 623-543 před n.l.; jak narození tak i skon se prý udály za úplňkové noci měsíce Dvou větví (zhru­ba druhá polovina dubna a první polovina května). Buddhův otec Šuddhó­dana (pál. Suddhódana) byl voleným králem kmenové republiky Šákjů, jež byla v těsném politickém svazku s Kóšalskem. Buddhova matka Mája ze­mřela sedm dní po porodu a Siddhárthu vychovávala Májina sestra a Šud­dhódanova druhá manželka Mahápradžápatí Gótamovna (san. Mahápra­džápatí Gautamí, pál. Maháppadžápatí Gótamí). Od sedmi let věku byl princ Siddhártha vzděláván ve čtyřiašedesáti vědách a uměních,  vychováván jako mohovitý šlechtický synek. Když Siddhártha dosáhl šestnácti let, vyvstala otázka jeho sňatku; o podrobnos­tech se tu však prameny různí. Zdá se, že postupně si Siddhártha vzal tři manželky. První byla Gópa, "pastýřka", ale o té se neví téměř nic a neporo­dila mu žádné dítě. Druhá, Jašódhara (pál. Jasódhara), "přinášející slávu", mu dala syna Ráhulu. Jméno třetí manželky, existovala-li vůbec, není známo. Za noci v den svých devětadvacátých narozenin Siddhártha tajně odešel z domova a ve Vaišálí (pál. Wsáli) vstoupil jako učedník do školy Árády Kálámy (pál. Alára Káláma), ale nebyl uspokojen a odešel od něho. Usadil se na Supím vršku (san. 'Grdhrakúta, pál. Giddhakúta) u Rádža­grhy (pál. Rádžagaha). Stal se žákem 'Udraky či Rudraky Rámaputry (pál. Uddaka Rámaputta), ale ani u něho nezůstal a s pěti jeho učedníky se usadil nedaleko Uruvilvy (pál. Uruvéla). Tady začíná jeho poměrně dlouhé období nejpřísnější askeze po způsobu jiných mlčenlivých mnichů, žijících v bezdomoví. Koneč­ně poznal, že tato jeho vlastní zkušenost je jedině důkazem marnosti a ne­smyslnosti sebetrýznění a askeze jako prostředku dosažení spásy, a hned se rozhodl obnovit svou tělesnou zdatnost a sílu; bylo to právě šest let po jeho odchodu ze šákjovského sídelního města Kapilavastu (pál. Kapilavatthu). Opustil své druhy a kráčel k rozložité smokvoni, jež se měla stát jeho "stro­mem procitnutí" (san. bódhivrkša, pál. bódhirukkha). Velkého procitnutí dospěl v úplňkové noci měsíce Dvou větví roku 524/3 před n. 1., když pro­šel čtyřmi stupni či stavy meditace (san. dhjána, pál. džhána). Z textů vyplývá, že procitnutí předpokládá přijetí tří "vědění" či "vědomostí" (san. vidja1, pál. vidždža), totiž pochopení podstaty řetězce převtělování, po­chopení čtyř vznešených či ušlechtilých pravd a pochopení způsobu či me­tody, jak se vymanit z "vlivů", to jest z pout, jež ke koloběhu převtělování připoutávají. Celých sedm dní po velkém procitnutí zůstal Buddha na tomtéž místě pod smokvoní; bylo to pravidlem nejen pro všechny Buddhy, nýbrž obdobně i pro krále, kteří po svém skropení vodou z posvátných řek také setrvávali týden na svém místě. Potom se vznesl do prostoru, ujistil dosud pochybující bohy (déva) o svém velkém úspěchu a odebral se kamsi na severovýchod, kde týden kontemploval aniž mrkl okem; na paměť této Buddhovy kontemplace (samápattz) tam prý byla zbudována Svatyně nemr­kajících očí (san. animišalóčanačaitja, pál. animisalóčanačétija). Třetího týd­ne se procházel zlatem zdobeným ochozem, který pro něj vytvořili sami bohové; onen ochoz prý ještě v 7. století viděl čínský buddhistický poutník SUan-cang. Čtvrtý týden strávil Buddha na severozápadě přemítaje o díle, jež hodlal započít, věštil sám sobě a už předem si v duchu sestavoval svá kázání a řeči; tam mu prý bohové postavili dům z drahokamů (san. ratna­grha, pál. ratanaghara). Pátý týden meditoval pod Adžapálovým stromem na břehu řeky Nairaňdžany (pál. Néraňdžara). V šestém týdnu pokračo­val v meditacích u jezera Mučilinda či Mučalinda, kde ho před dlouhotrva­jícím deštěm chránil jezerní had téhož jména, ovinuv se kolem jeho těla a kryje ho svou kobří kápí. Sedmý týden pak Buddha pobýval pod králov­ským stromem rádžájatana (Buchanania latifolia), v němž sídlil král víl a skřítků. Tehdy prý šli kolem toho stromu dva kupci Tapussa (san. Tra­puša) a Bhallika (san. Bhadrika), jež Buddha poučil. Oba přijali jeho učení a stali se vlastně prvními buddhistickými bratry laiky ('upásaka). Buddha si tehdy vzpomněl na svých pět společníků od řeky Nairaňdžany a viděl, že jsou zrovna nedaleko Váránasí; i zamířil tím směrem. Dleli tehdy ve vesnici Sáranganátha v  Antilopím háji.  Buddha  jim sdělil, že je "tak (vpravdě) do­spěvší" (Tathágata) a "procitnuvší", tedy Buddha. Řekl jim, že prohlédl je­jich původní úmysl ho nepozdravit, ale že jim však přichází zvěstovat prav­du, kterou hledali společně, ale kterou posléze objevil on sám. V noci jim pak vysvětlil, proč zanechal askeze, která ke kýženému cíli nevede a tudíž nemá smysl, a vyložil jim čtyři ušlechtilé pravdy. Tímto svým prvním kázáním Buddha "roztočil koleso dharmy" (san. dharmačakrapravartana, pál. dhammačakkappavattana), totiž svého uče­ní. Tak vznikla mnišská obec (sangha) a buddhismus se počal šířit Indií a posléze i mimo ni. Když bylo Buddhovi devětasedmdesát let, vydal se s vel­kou skupinou mnichů z Rádžagrhy na další pouť směrem severoseverozá­padním, aby opět kázal svou nauku. Tak dospěl až na břeh Gangy ke vsi Pátaligrámě (pál. Pátaligáma), kde  Adžátašatruův hlavní rádce Varšáká­ra právě řídil budování velké pevnosti proti Vrdždžiúm. Buddha pevnos­ti předpověděl slavnou budoucnost - a vskutku: kolem pevnosti brzy vznik­lo velké město Pátaliputra (dnešní Patna), potomní stolice Magadhska. Ve vsi Vénugrámě (pál. Béluvagámaka) u Vaišálí Buddha onemocněl prudkou úplavicí. Když se poněkud zotavil, kráčel se svou skupinou dál směrem na Kušinagaru (pál. Kusinára). V Pápě (pál. Páva) ho laický buddhista, kovář a kovotepec Čunda, pozval na hostinu, po níž se Budhův zdravotní stav silně zhoršil; pouť však přerušena nebyla. Nedaleko před Kušinagarou byl Buddha již velmi vyčerpán chorobou i únavou. V šálovém (Shorea robusta) háji mu  Ánanda upravil lůžko mezi dvěma kmeny. Tak uplynul večer a větší část noci. V poslední noční hlídce té úplňkové noci měsíce Dvou větví roku 484/3 Buddha zemřel. Jeho tělo bylo umyto, oděno do smutečního rubáše a spáleno na pohřební hranici ze vzácných vonných dřev. Buddhovy ostatky byly rozděleny na osm dílů, z nichž po jednom obdrželi král Adžátašatru, Šákjové přeživší Virúd­hakův1 zběsilý útok, Liččhaviové, Bulakové, Kraudjové, bráhmani z Višnudvípy, Jižní Mallové z Pápy a Severní Mallové z Kušinagary. Příliš pozdě přišli Maurjové z jejichž rodu pocházel potomní magadhský císař Ašóka (pál. Asóka), velký a mocný příznivec a štědrý podprovatel buddhismu; Maurjové se museli spokojit jen s oharky z pohřební hranice. V některých pozdějších textech se ovšem dočítáme, že těch osm dílů Buddhových ostatků pochází jen z jedné třetiny původního množství, neboť po třetině prý připadlo bohům (déva) a nágům. Viz též stúpa.

BUDDHA - duchovně procitnuvší jedinec charakterizovaný sedmi určující­mi prvky; nejvyšší stupeň arhantství (san. arhant, pál. arahant). Buddha Šákjamuni byl pětadvacátým buddhou a po něm přijde buddha Maitréja (pál. Metteja).