BUDDHISMUS - jeden ze čtyř nejrozšířenějších duchovních proudů lidstva, ne-li nejrozšířenější vůbec; hluboce humanitní světonázorová filozofie. Její zákonitý vznik a další rozkošatělý vývoj podnítil Sidhártha Gótamovec (san. Siddhártha Gautama, pál. Siddhattha Gótama), jenž žil v letech asi 564/3-484/3 před n.1. (théravádská tradice uvádí roky 623-543 předn. 1.) a byl posléze zván Buddha, Procitnuvší. Trýznivou otázku po příčině poutání bytostí do sřetězení stále pokračujících znovuzrozování, do kolo­běhu životů ( sansára) a po možném způsobu, jak se z něj zdárně vymanit, což byl ústřední problém veškeré indické filozofie v jeho době, zodpověděl roztočením kolesa držma (san. dharmačakrapravartana, pál. dhammačak­kappavattana) a vyhlášením čtyř ušlechtilých pravd (san. árjasatja, pál. ari­jasačča). To je to pravé jádro buddhismu, které je společné všem buddhistickým školám a směrům, ať kdekoli po širém světě. Dějinný vývoj buddhismu v Indii lze rozdělit na tato čtyři období: 1. od Siddhárthova pro­citnutí (bódhi) do prvního koncilu, tedy období raného buddhismu, kdy nauku hlásal sám Buddha a jeho přímí učedníci; 2. od prvního koncilu, kdy počaly rašit první významnější názorové rozdíly a vznikat nové školy; 3. od konce 1. století n. 1., kdy povstává mahájána se svými dvěma hlavními směry, madhjamakou a vidžňánavádou; 4. od počátku 7. sto­letí, kdy vzniká buddhistický tantrismus, vadžrajána, Diamantový vůz. Během svého vývoje se pozdní buddhismus postupně přestával lišit od pestře bujících forem šivaismu, višnuismu a jejich odnoží tantristických. Čím více se buddhismus šířil, tím více slábl a podléhal folklorním vírám a pověrám. Buddhismus nebyl násilně potlačen, buddhismus nezanikl, neboť jak z hinduismu vyšel, tak se v hinduismu rozplynu1. "Hinduismus ho zardousil bratrským objetím", jak pravil Sarvapalli Rádhákrišnan. Zároveň ovšem vidíme mohutné šíření buddhismu mimo území Velké Indie a všude tam je přijímán a také ovlivňován místními vírami. Malý vůz ( hínajána) ovládl StÍ Lanku, Barmu, Laos, Kambodžu a Thajsko, Velký vůz (mahájána) pak Čínu, Vietnam, Koreu a Japonsko a Diamantovývůz (vadžrajána) posléze Tibet, Nepál, Bhútán, Sikkim, Mongolsko a též Japonsko.

HÍNAJÁNA - Malý vůz, poněkud pejorativní pojmenování původního raného buddhismu, který si vymysleli představitelé velkého vozu, mahájány. Hínajánští buddhisté se nazývají théravádinové (san. sthaviravádin), "přívrženci nauky stařešinů" (san. sthaviraváda, pál. théraváda), třebaže théraváda bývala jen jedna z vícera tehdejších hínajánských škol; jako jediná však přetrvala do naší doby - ovšem mimo Indii. Říká se jí též "jižní buddhismus", protože vzkvétá na Šrí Lance, v Barmě, v Thajsku, v Kambodže, v Laosu a ve Vietnamu. Podle théravádské tradice bylo v době Ašjókově osmnáct hínajánských škol, avšak z dochovaných textů vyplývá, že během času se jich vytvořilo více.

MAHÁJÁNA - Velký vůz, tzv. severní buddhismus, má své počátky už v raném období vývoje nauky. Mahájána postrádá ucelený kánon, ale má několik velmi důležitých spisů, které do jisté míry sjednocují tento nestejnorodý směr buddhismu. Aštasáhasrikápradžňápára­mitásútra pojednává o šesti dokonalostech bódhisattvy, zvláště o nejvyšší moudrosti (san. pradžňa, pál. paňňa), totiž o poznání prázdnoty (san. šúnjata, pál. suňňata); zestručněním této sútry (pál. sutta) je Mahájá­nasútra, z níž prý Nágárdžuna odvodil svou Múlamadhjamakakáriku. Gandavjúha oslavuje bódhisattvu Maňdžušrího a též pojednává o všeobecné prázdnotě a o spáse světa skrze bódhisattvy. Dašabhúmíšvara podrobně líčí deset stupňů k dosažení buddhovství. Samádhirádža, úplným názvem Sarvadharmasvabhávasamatávipaňčitasamádhirádža, je dialog popisující různé stupně meditace (san. dhjána, pál. džhána) a kontemplace (samápatti), jimiž lze dosáhnout procitnutí (bódhi}. Saddharmalankávatárasútra vyjadřuje názory školy vidžňánaváda. Saddharmapundaríkasútra už Buddhu zbožnila, učinila z něj bytost, která po dlouhé věky žila a navěky bude žít. Lalitavistara líčí životní hrátky Buddhovy a též pojednává o tantrickém rituálu.Suvarnaprabhása či Suvarnaprabhásóttama je spis víceméně filozofický, ale všímá si tantrického rituálu. Cesta k osvobození se změnila ve Velký vůz v tom smyslu, že ideál dřívějšího období Malého vozu byl prohlášen za egoistický, a jiný ideál, nikoli osobní jen spása, nýbrž spása člověčenstva, ba veškerenstva byl vyzdvižen jako souladný s monistickou tendencí nových směrů spekulace. Empirickému světu byl dovolen jen stín reality v tom, že jako prostor jedině vhodný k uplatňování transcendentních altruistických ctností, všeobjímající slitovné něhy (karuna), poskytoval možnost přípravy k realizaci absolutna, ke vstupu do nirvány (pál. nibbána), do "těla držma" (san. dharmakája). Neposkvrněná moudrost, která bývala jedním z hlavních atributů světce, se nyní stala nejvyšší dokonalou pravdou, dokonalostí moudrosti (san. pradžňápá­ramita) a ta byla ztotožněna s jedním aspektem Buddhova vesmírného intelektuálního těla (san. džňánakája). Buddha přestal být lidský. Jako nositel "těla nejvyššího blaženství" (san. sambhógakája) se stal opravdovým Bohem. Avšak nebyl chápán co Tvůrce světa a všehomíra. Tento rys si nová buddhologie podržela z předchozího období. V tomto období se buddhismus stal náboženstvím, ale přece se v tom různily dva proudy, totiž mystický a náboženský (pro lidové vrstvy) a filozofický, vůbec ne náboženský (to pro logické myslitele). Mahájánu lze charakterizovat jako ezoterický panteismus i exoterický polyteismus. Pro formy svých obřadů a uctívání si dovolil výpůjčky z divotvorného tantrického rituálu. Pro skulpturní zobrazení svých ideálů užil nejprve mistrovství řeckých umělců dálného severo­západu, což je takzvaná gándhárská škola, která se později zdárně rozvinula i jinde a nabyla pravého indického charakteru. Mocný rozvoj mahájány však nikterak neznamená potlačení nebo úpadek směru hínajánského.

 ČCHAN - čínská škola mahájánská, která vznikla v 6.-7. století v Cíně splynutím  Bódhidharmova učení s taoismem. Rozšířila se i do Japonska jako ZEN. Název vznikl z termínu dhjána (pál. džhána), meditace.