Využíváme své získané vlastnosti ?

      Před měsícem si zde návštěvník mohl přečíst úvahu nad soucitem. Možná některého napadla myšlenka – soucit mám, ale co dál ? Kde a jak mám hledat bytosti, které potřebují mou pomoc..?

      To jsou jistě správné otázky. Někdo by odpověděl : „ Dívej se kolem sebe, je zde plno bytostí,  které potřebují pomoc." Ale ono to není zas tak jednoduché. Lidé jsou různého ražení a mohlo by se klidně stát, že někoho oslovíte a se zlou se potážete. Další věcí je, že mnoho z nás nemá tu „odvahu" se zeptat. Jak tedy na to, když chci pomáhat, ale nevím jakou skupinu si vybrat, jak oslovit?

      Existuje tibetský text, který se nazývá  „ Osm veršů o transformaci mysli „ kde se mimo jiné používá soucit jako jeden ze způsobů transformace.  Jeden z veršů zní :

Když vidím bytosti nepříjemného charakteru

Trápené silnou negativitou a utrpením

Ať je považuji za drahé – protože je těžké je nalézt –

Jako kdybych objevil drahocenný poklad!

      První myšlenka, která většinu z nás napadne po přečtení těchto veršů bude asi ta, že si všimneme člověka který se chová vůči nám negativně a zaujmeme k němu soucitný postoj. Třeba jen tím, že odpustíme, je-li to známý budeme se s ním bavit bez zášti dál atd. To je jistě naprosto skvělá myšlenka a mělo by to tak vypadat.

      Ale pojďme dál, protože ve verši se píše, že takového člověka je těžké nalézt a z vlastní zkušenosti víme, že najít člověka o kterém jsem psal před chvilkou zas tak těžké není. Člověk, který je „nepříjemného charakteru a trápen silnou negativitou" se navenek nemusí vůbec vůči nám či ostatním chovat zle, a přesto trpí. Jsou to například naši invalidní spoluobčané. To jsou lidé, které je těžké nalézt, ( zamyslete se nad tím kolik vídáte slepců, vozíčkářů a potom se podívejte na statistiku, kolik procent takových lidí mezi námi žije) protože pro jejich handicap je společnost ač nechtěně, odsouvá na svůj okraj. A nejsou to jen oni, ale další a další „skupiny" našich spoluobčanů.

       A tady je příležitost pro ty z nás, kteří hledají komu pomoci a neví jak, nebo se neumí dívat okolo sebe. Vždyť Budhova cesta je o také lásce, jako třeba ta křesťanská, to znamená že práce v sociální sféře je společná. A tedˇ se trochu zamysleme – je mnoho buddhistických skupin, sdruženích, klubů a já nevím čeho, ale existuje nějaké sdružení působící v sociální sféře? Existuje nějaký buddhistický hospic? Dům, kde by měli útulek sociálně slabší? Znám v ČR sdružení a nadaci, které jsou zaměřeny na pomoc Tibetu – staví tam školu, pomáhají vězňům …..také znám z Austrálie hospice a azylové domy, které se starají o nemocné s AIDS a pracují tam lidé vyznávající Dharmu…..

      Nemusíme hned budovat domy , hospice, stačí zajít na městský úřad, do klubu invalidů….a už se nemusíme obávat,že nebudeme schopni aplikovat soucit a nebo budeme odmítnuti. Stačí věnovat trochu ze svého času a příležitostí bude dosti.